Novinky ze Zoo

Cesta lesa

Dominantním prvkem je zde „lesní altán“ nacházející se na přirozené zvýšenině nad rybníkem. V těchto místech byl rozvolněním méně kvalitních partií vytvořen průhled lesním porostem do zoologických expozic a nepřehlédnutelné jsou především ostrovy primátů v severní části území.

Mezi stromy na břehu rybníka převládá olše lepkavá a spolu se starými jedinci vrby jívy stíní část vodní hladiny. Olše lepkavá (Alnus glutinosa) dorůstá do výšky až 35 m. Květy objevující se ještě před rašením listů jsou složené v jehnědy: samčí jsou asi 3 cm dlouhé, samičí asi 1-1,5 cm. Samičí jehnědy za plodu zdřevnatí a vzhledem připomínají šišky. Celé šišticovité plodenství zůstává na stromě po celý rok, takže je olše snadno rozeznatelná i po opadu listů. Olše lepkavá plodí asi ve 12 letech a dožívá se okolo 100 let. Vyžaduje půdy stále zásobené vodou až zbahněné. Olše snáší poměrně dobře znečistění a má vysoké regenerační schopnosti. Používá se při zalesňování, k obnově půd, k ochraně břehů vodních toků. Vysoký obsah vody v půdě brání tvorbě dusíkatých látek, pro rostliny důležitých živin. Olše je získává symbiózou s houbami. Vlákna hub utvářejí na kořenech olše drobné kulovité ztluštěniny.

Na březích rybníků se také můžeme setkat s naší největší vrbou bílou (Salix alba), která je stromem až 30 metrů vysokým a dožívá se okolo 100 let. Její silný kmen je pokryt tmavě šedou kůrou, zprvu hladkou, později podélně rozbrázděnou. Korunu má hustou, metlovitou, s tenkými, převislými, nelámavými větvemi na koncích. Častým obtínáním vrby pro větve využívané v košíkářství a také ke zpevňování břehů se vytvoří tzv. „hlavatá vrba“ s palicovitě ztloustlým kmenem a korunou z metlovitě vyrůstajících větví.

Vrby jsou rostliny dvoudomé – květy samčí a samičí uspořádané v jehnědy se nevyskytují spolu na jedné rostlině. Semena rychle ztrácejí klíčivost, což ztěžuje generativní (pohlavní) rozmnožování vrb. Mnohem častěji se vrby šíří vegetativně (částí těla), což je dáno velkou regenerační schopností této dřeviny, např. při rychlé obnově kmenů i větví po řezu nebo polámání, při zakořeňování ulomených větví spadlých na zem nebo větví odříznutých a vsazených do země. Vrby jsou rozšířeny na severní i jižní polokouli v mírné až subarktické oblasti. Vytváří množství kříženců, které dovedou určit jen znalci.

Svébytný charakter cesty lesa tvoří soustava lesních pěšin, které umožňují alternativní pohyb návštěvníka několika možnými směry v zajímavém terénu. Přes podmokřenou plochu, lze projít na hráz mezi rybníky zpět do zoologické expozice na cestu zvířat.

Výrazným stromem v porostu listnáčů je modřín opadavý (Larix decidua), nazývaný také modřín evropský, dorůstá do výšky 20 - 50 m. Modřín vytváří samčí a samičí šištice. Samčí šištice mají vejčitý tvar, jsou žlutavě zbarvené a převislé. Samičí šištice jsou široce vejčité, mají karmínové nebo výjimečně zelenavé zbarvení, rostou vzpřímené na brachyblastech. Tyto šištice postupně dřevnatí, tmavnou a dozrávají druhým rokem, kdy z nich vypadávají křídlatá semena. Modřín je světlomilnou dřevinou. Snáší i kamenitou půdu, na vlhkých půdách neroste. Odolává mrazu i vysokým letním teplotám. Jeho trvanlivé dřevo je využíváno v nábytkářství a stavebnictví. Je pěstován také jako okrasná dřevina, v ČR je znám od středověku. Na území zoo byl modřín vysazován lesníky. Netvoří však zde souvislejší porosty. Má jen nepříliš velký podíl na skladbě lesa. To souvisí s projekty lesního hospodářství, ve kterých bylo například počátkem 20. století stanoveno, že podíl modřínu a borovice mezi dřevinami smíšeného lesa nesmí přesáhnout 10 %.

V posledních letech stoupá ekologický význam pěstování modřínu v lese a jeho využití v ochraně a tvorbě životního prostředí. Mezi jehličnany je nejodolnějším druhem vůči znečistění ovzduší. Jeho měkké jehlicovité listy jsou snadněji rozložitelné půdními mikroorganismy než tuhé jehlice ostatních jehličnanů. Modřín tak přispívá k obnově a obohacování půdy, obdobně jako řada listnatých stromů.

zpět