Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) vyhlásila ve spolupráci s Komisí pro záchranu druhů (SSC), jež spadá pod Světový svaz ochrany přírody (IUCN), kampaň pro rok 2011–2012 Kampaň pro jihovýchodní Asii.
Jihovýchodní Asie patří mezi jednu z nejrozmanitějších oblastí na Zemi. Je domovem nejznámějších a nejoblíbenějších zvířat, jako je např. tygr sumaterský, slon indický nebo orangutan. Žijí zde však také méně známé druhy žijící v různých typech prostředí a letošní kampaň se bude snažit dokázat, že i tyto druhy mají budoucnost. Kromě jiného se tato kampaň zaměří na země ASEANu (Association of Southeast Asian Nations – politické seskupení států v jihovýchodní Asii). IUCN/SSC uvedla, že velká zvířata v Asii jsou ohrožena díky kombinaci faktorů - zejména ilegálnímu lovu a obchodování a ztrátě životního prostředí. Druhy jako např. saola, jejíž populace se odhaduje na zhruba 500 jedinců, ještě stále můžeme zachránit.
HLAVNÍ CÍLE KAMPANĚ
- zvýšit povědomí veřejnosti v Evropě o ohrožených druzích zvířat v jihovýchodní Asii
- zřídit fond €750,000 pro záchranné projekty v této kampani
- pomáhat ve snižování obchodu a lovu jihoasijských ohrožených druhů
- ovlivnit spotřebitelské chování Evropanů a předvést, jaké následky může mít toto chování na ochranu přírody
Vlajkovým druhem kampaně se stala saola – téměř mystické zvíře, které bývá nazýváno asijským jednorožcem. Z hlediska kampaně EAZA je to volba naprosto unikátní, neboť se jedná o živočicha, kterého nechová nikdo v Evropě, ani na světě.
SAOLA (Pseudoryx nghetinhensis) – byla popsána v roce 1993 v centrálním Vietnamu a ve 20. století patřila k nejúžasnějším zoologickým objevům. Mezi divokým i zvířaty byl podobný fascinující objev okapi (Okapia johnstoni) v centrální Africe. Oba druhy se podobají v mnoha ohledech: v obou případech jde o kopytníka velmi výrazného vzhledu žijícího solitérním způsobem života v hlubokých tropických lesích, o kterém se okolní svět dozvěděl teprve nedávno.
Saola však byla objevena ještě téměř o sto let později než okapi, což zřejmě způsobilo takovou senzaci. Saola je navíc mnohem ohroženější druh. Vyskytuje se jako endemit v pohoří Annamite v Laosu a Vietnamu. Od doby objevení poklesl její status v Červeném seznamu na kriticky ohrožený převážně v důsledku intenzivního lovu. Vzhledem ke skrytému způsobu života a nedostatku investic do její ochrany není v současnosti známá velikost populace saoly. Zůstávají pouze odhady o velikosti populace mezi 10 až 400 kusy. Saola tak patří mezi nejohroženější savce v Asii, a potažmo i světa.
Kampaň je zaměřena na velké druhy živočichů (s hmotností větší než 1 kg), které jsou vedeny v Červeném seznamu ohrožených druhů jako ohrožené či kriticky ohrožené. Jedná se o celkem 162 druhů živočichů z ryb, plazů, ptáků i savců.
HROZBY
Většina z velkých zvířat jihovýchodní Asie je ohrožená na různé úrovni. Hrozby, jímž tito živočichové čelí, se různí mezi jednotlivými druhy, prostředím i mezi různými částmi oblasti. Hrozby je možné rozdělit do několika skupin:
- ilegální obchod - nadměrný lov dospělých jedinců i mláďat (živých i mrtvých), popř. vajec; pronásledováním nebo kladením pastí
- ztráta životního prostředí - přeměna, degradace, rozkouskování
- znečištění životního prostředí, invazní druhy, vyrušování
Faktory prostředí se považují za nejvážnější hrozby, po nich následuje nebezpečí invazních druhů (což platí obecně pro biologickou rozmanitost). U velkých zvířat jihovýchodní Asie (vedené v Červeném seznamu IUCN jako ohrožené a kriticky ohrožené) je největší hrozbou nadměrný lov a odchyt.
ILEGÁLNÍ OBCHOD
Živočichové jsou loveni pro obchodování k několika účelům. Se surovou kůží se obchoduje po staletí a Evropa byla kdysi hlavním trhem pro obchodování s asijskými druhy, převážně se skvrnitými/pruhovanými kočkami k výrobě luxusního oblečení. Poptávka po surové kůži vedla k masivnímu poklesu vyder na většině území jihovýchodní Asie. Živá zvířata jsou prodávána na trhu s domácími mazlíčky, zvláště různí plazi a ryby. Velmi velká, nebezpečná zvířata jsou lovena pro trofeje, jako např. hlavy a rohy divoce žijících kopytníků. Některé druhy jsou loveny pro medicínské účely – extrakty živočichů jsou používány do tabletek a lektvarů. Byť moderní vědecké metody dokáží, že účinnost preparátů není taková, jak se jí přisuzuje, případně se účinná látka dá extrahovat i z jiných neohrožených (např. domácích) zvířat jako vedlejší produkt, či ji lze dokonce průmyslově vyrobit, je poptávka po preparátech z divokých zvířat obrovská. Takovým příkladem je např. žluč získávána z medvědů ušatých.
Největší množství živočichů žijících v jihovýchodní Asii je pronásledováno kvůli obchodu s masem z divokých zvířat. Věří se totiž, že takové maso předává svému konzumentu sílu. Mnoho druhů savců a plazů jsou využíváni pro své povzbuzující účinky; po ptácích je poptávka nižší, ačkoliv i mezi nimi jsou některé druhy z hlediska „síly“ velice ceněné. Cena kolísá mezi jednotlivými druhy, zvířata jako jsou želvy a luskouni jsou stejně, ba dokonce někdy i více ceněni na jednotku váhy než dobře známí tygři a medvědi. Obchodování se zvířaty velmi vzrostlo v posledních třiceti letech a během tohoto období došlo také ke změnám v popularitě jednotlivých druhů. Tato skutečnost není podmíněna nějakým módním trendem, ale tím, že některé druhy zaznamenaly během tohoto období masivní úbytek a není možno je nadále lovit, proto je vystřídaly druhy jiné. Např. na začátku devadesátých let 20. století byli dikobrazi na pokraji zájmu a cena za ně se pohybovala velice nízko, v současnosti však již patří mezi nejvíce pronásledována zvířata. Stejně tak tajný průzkum trhu plazů v jižní Číně vypozoroval během let posun v druzích: vzdálenost zdrojových zemí druhů od trhu stále narůstá, bližší oblasti jsou již totiž „vylovené“.
Městské populace jihovýchodní a východní Asie už pravděpodobně po přírodních produktech nedychtí více, než místní venkovské obyvatelstvo – finanční prostředky jim prostě na ukojení jejich přání vystačí. Jsou jiné části světa, například velké oblasti v Africe, kde je zvěřina považována za jídlo chudiny, a na trzích se prodává levněji, než maso z domácích zvířat.
Opak je pravdou pro jihovýchodní a východní Asii. I v méně bohatých částech této oblasti spotřebovávají námezdní dělníci na venkově, kteří mají potravy dostatek, velkou část své mzdy na zvěřinu, a to dokonce stejného druhu (např. volně dostupné drůbeží z faremního chovu ignorují, jakmile si mohou koupit maso z divokého kura bankivského). V pevninské jihovýchodní Asii patří lidé pravidelně konzumující maso volně žijících zvířat ve svých komunitách k těm bohatším, a lidé působící jako zprostředkovatelé ve venkovských oblastech jsou obdobně v porovnání se svými sousedy daleko majetnější a také dobře napojení na různé složky státní moci. I lovci „na plný úvazek“ jsou dobře situovaní a mají vlivné konexe, významný podíl zvířat v obchodě však představují příležitostné nálezy venkovských lidí, a to ze všech ekonomických kategorií. I když lov je zkrátka ve velmi málo oblastech jihovýchodní Asie prováděn stále ještě především pro místní obživu těch, kdo žijí na ekonomickém okraji společnosti, po celém regionu jsou ti, kdo loví a obchodují podstatně bohatší než jejich vrstevníci.
Dopady nadměrného lovu
Poptávka po obchodování s divoce žijícími zvířaty má zničující efekty na život v jihovýchodní Asii z několika důvodů:
1) Hlavní trhy jsou geograficky relativně blízko sebe a jsou (částečně i proto) velmi silně svázány s místní ekonomikou. Spíše než jihovýchodní Asie jako celek je pravděpodobně Čína hlavním stimulem v lovu a obchodování se zvířaty. To neznamená, že by většina zvířat putovala do Číny: většina probíhajících loveckých aktivit je poháněna nadějí v úspěšné získání druhů s vysokou hodnotou pro export, a současně přitom nabírá mnoho jedinců druhů střední a nízké hodnoty, s kterými se případně obchoduje v tuzemsku, nebo se dokonce využívají jen lokálně. Navíc při porovnávání mezi zeměmi je potřeba opatrnosti. Ačkoliv chování Číňanů se od jiných zemí nijak neliší, při více než miliardě obyvatel je poptávka Číny oproti jiným zemím obrovská.
2) Průměrná hustota zalidnění je v jihovýchodní Asii mnohem větší než kde jinde na světě, a proto se neustále zmenšují odlehlé plochy původního prostředí. Velmi málo částí jihovýchodní Asie jsou vzdáleny více jak několik dní cesty pěšky od nejbližších vesnic, hlavních cest nebo splavných řek. To je problematické, jelikož velké plochy divočiny jsou odolnější vůči jakémukoliv zásahu ze strany člověka než plochy menší.
3) Politická podpora ochrany životního prostředí je v jihovýchodní Asii nevyvážená a na některých místech stále nedostačující. Nedávná studie celkového stavu ochrany tygra zjistila, že největší finanční podpora na in-situ projekty šla z vládních orgánů Indie. Nic takového neexistuje pro žádný velký druh v jihovýchodní Asii. Mezi další problémy, přinejmenším stejně závažné jako je nízký rozpočet nebo snad ještě víc, patří trend, kdy je při strategickém územním rozhodování krátkodobý ekonomický prospěch nadřazován dlouhodobému udržitelnému rozvoji, prioritizace jiných aspektů dlouhodobého rozvoje než je zachování biologické rozmanitosti a také nízká snaha o eliminaci korupce a neefektivnosti ve vztahu k trestnímu právu v oblasti volně žijících zvířat, které vedla ke vzniku známé fráze „parky na papíře“, což označuje chráněná území, která jsou jasně vymezena, ovšem jen na papíře – ve skutečnosti je od okolní krajiny nerozeznáte. V některých oblastech platí přízvisko „papírový“ stejně dobře i pro zákony na ochranu přírody, strategické zásady (např. pro posuzování vlivů na životní prostředí) a téměř jakýkoli jiný nástroj ochrany přírody.
4) Zakořeněná víra lidí, že dost není nikdy dost. Jsou druhy, jejichž stavy jsou již tak vyčerpané a tak vyhledávané na mezinárodních trzích se zvěřinou, jejichž hodnota pro nálezce znamená řády stovek dolarů. Pokud někdo takovéto zvíře objeví, nechá ho běžet jen v případě morálních zábran nebo strachu z toho, co bude dál. Důsledkem tohoto faktoru číslo 3 je tedy to, že lovec působí beztrestně a jedinou jeho regulací je osobní morálka.
Tyto faktory působí v kombinaci. Mnohý z vesničanů tvořících většinu z těch, kdo v této oblasti „sklízejí“ zvěřinu, má možná pocit, že tak vysoká rychlost spotřebovávání zvířat z jeho lesa není právě vhodná, cítí se však bezmocný na to, aby s tím něco udělal. I když u jednoho obavy z budoucnosti převládnou nad „sběratelstvím“ a nechá zvíře být, vezme si ho pravděpodobně jiný (jedna z forem tragédie společného vlastnictví), a pokud ne, z dané oblasti výskytu zvěře se koneckonců může na základě neoficiální dohody stát napřesrok povolená gumovníková plantáž, bez ohledu na to, že je chráněným územím. Zvěř, o kterou běží, tedy tak jako tak zmizí! Jen málo lidí se za takových okolností dobrovolně zřekne krátkodobé výhody, bez ohledu na to, jak silné jsou jejich zásady a to, jak myslí na budoucnost.
ZTRÁTA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
V jihovýchodní Asii je stále několik míst, kam se dosud nedostal vliv lovu a obchodování se zvířaty. Po zvířatech jako jsou nosorožci, kteří závratných cen dosahují již řadu desítek let, se pátrá i v těch nejodlehlejších částech regionu. Některé oblasti však nadále zůstávají tak daleko, že hromadný lov zvěře běžné hodnoty zde není ekonomicky výhodný. Jenže jak se zásoby tenčí druh za druhem, začíná být „sklizeň“ čím dál tím zajímavější i v těch nejodlehlejších oblastech. Do míst, kde ještě před 20 lety stálo za lov jen několik druhů, míří nyní obchod za změněným sortimentem (přičemž tyto druhy byly před 20 lety daleko běžnější), a pokud tento stav bude pokračovat, stanou se cílem lovců nejrůznější druhy pokládané a běžné v současnosti.
Tento předvídatelný postup může výrazně urychlit lepší dostupnost. Cokoliv, co umožňuje snadný přístup vozidlem do oblasti dříve dosažitelné nejdříve za pár dní usilovného pochodu, mění poměr nákladů a přínosů. Pokud svůj náklad nemusíte táhnout na zádech, ale naložit si celý pick-up (díky silnici) nebo člun (díky přehradě, která splavnila úsek řeky dosud protkaný peřejemi), cena na jednotku hmotnosti, nad kterou se ještě odběr vyplatí, výrazně padá. Otevření cesty pro lodě, auta, nebo dokonce i pouhý motocykl je asi to nejhorší, co se odlehlým nedotčeným místům v jihovýchodní Asii může stát.
Zaměříme-li se na lov za účelem obchodu, je zde nebezpečí opomenutí jiných hrozeb, které některé z druhů této oblasti ženou stále více na pokraj vyhynutí. Zcela oprávněně zde nabývá velkého významu ztráta přirozeného prostředí. Procento území jihovýchodní Asie, které ve velké míře pokrývalo přirozené prostředí před 150 lety, bylo mnohem vyšší než dnes. Úbytek je obzvláště závažný od roku 1960, a zatímco v některých oblastech (např. malajský stát Sabah) se zdá nepravděpodobné, že by se zde prales ještě někdy kácel v nějaké větší míře, jinde se rychlým tempem mění obrovské oblasti na produkční plantáže plodin (zejména palmový olej). U většiny typů lesa však nicméně existuje dostatečný počet a rozložení chráněných území pro přežití stanovišť a zvěře zde žijící, pokud bude lov pod kontrolou. Ve většině zemí jihovýchodní Asie je procento přírodních nebo přírodě blízkých stanovišť ještě stále vyšší – a většinou mnohem vyšší – než ve většině evropských zemí.
Co je v případě přirozeného prostředí nejznepokojivější, je „syndrom prázdného lesa“. Toto označení se začalo razit v 80. letech 20. století, kdy se na základě průzkumů postupně zjišťovalo, že stále ještě zbývají rozsáhlé plochy málo zničených stanovišť, jsou však z velké části zbavené zvěře citlivé na vliv lovu. Dlouhodobé účinky tohoto faktoru na les nejsou přesně známy, vzhledem k důležité úloze, kterou řada velkých zvířat má při šíření semen, ovlivňování prostředí i jako predátoři, jsou však nesporně negativní.
I když je pravdou, že u mnoha typů lesa v regionu došlo v průběhu posledních 150 let vlivem změn prostředí k masivnímu snížení ploch využitelných pro druhy na lesu závislé, a tím i k omezení maximální možné populace těchto druhů, nebyl tento pokles natolik výrazný, aby znamenal pravděpodobnost vyhynutí jen z důvodu úbytku lokalit. Ústředním problémem je, že existuje méně zvířat, jež je využitelné prostředí schopno uživit, a tak se opět v boji proti vyhynutí vracíme k regulaci nelegálního lovu jako k hlavnímu imperativu.
V některých oblastech a na některých lokalitách je situace ještě méně růžová. Jsou místa, kde přeměna a degradace prostředí postupuje bez respektování úmluv o zajištění péče o dané území. Na místní úrovni sice vlivem úbytku přirozeného prostředí (nelegálním způsobem) dochází v některých chráněných územích k řadě případů lokalizovaného vyhlazení, skutečnost, že řada těchto území tím nijak vážně netrpí, však znamená, že pro většinu druhů někde v jejich areálu rozšíření odpovídající vhodné lokality přetrvávají. Zásadní výjimkou z tohoto pravidla jsou Filipíny: každý z jejich ostrovů zajišťuje existenci druhů, které nežijí nikde jinde na světě, a tak je obvyklá celková velikost areálu rozšíření u filipínských druhů mnohem nižší, než u druhů kontinentálních. Vysoká míra odlesnění na mnohých filipínských ostrovech znamená, že tento faktor ohrožuje mnoho velkých zvířat. Ta mají tendenci k vyšším nárokům na plochu než druhy menší, jsou tedy ohrožení vystavena ještě výrazněji.
Mokřady
Co je daleko závažnější, a to pravděpodobně v důsledku toho, že systém chráněných území vzniká ve většině zemí na centrálním úřadu pro správu lesů: stanoviště jiného typu než jsou lesy, jako křovinaté a travnaté krajiny či mokřady se těší velice malé a v některých oblastech v podstatě nulové míře ochrany. Jsou území, na něž ti, kdo rozhodují o jejich účelu, pohlížejí jako na cosi neužitečného, pro co je problém najít dřevinu, která zde poroste a dá této pustině smysl. I když v některých jiných částech Asie jsou travnatá území přirozeně rozsáhlá, jihovýchodní Asie byla původně zalesněná a travnaté krajiny se vyskytovaly jen na malých územích. Jelikož jsou také často zdrojem prvotřídní zemědělské půdy (stejně jako mokřady), došlo už před staletími k jejich transformaci. Zatímco se západní svět koncentruje na potřebu zachovat „tropický deštný les“, tropické travnaté oblasti a mokřady v jihovýchodní Asii jsou na tom ještě mnohem hůře.
Možná, že v pevninské části tropické Asie zůstala už jen jediná rozsáhlá lužní oblast, která je stále ještě pod kontrolou přírody – údolí Hukaung v Myanmaru. Ostatní původní oblasti tohoto typu, například thajské centrální roviny nebo delty Rudé řeky (Vietnam), Mekongu (Kambodža a Vietnam) a Iravádí (Myanmar), mají nyní z větší části nebo zcela zemědělský charakter. Proces transformace kromě toho stále více likviduje i poslední zbytky přirozeného prostředí v menších rovinatých oblastech.
Důsledkem toho je, že pomineme-li zvířata dosahující na trhu obrovitých cen (např. nosorožci), většina z vyhynulých druhů (jelen Schomburgkův, který žil v dolní části centrální thajské roviny) a druhů na okraji vyhynutí v rámci regionu (např. axis vepří, který dříve obýval části většiny zemí pevninské jihovýchodní Asie, nyní však zredukován na hrstku známých populací v této oblasti, z nichž všechny jsou malé) nejsou obyvatelé lesů, nýbrž mokřadů a travnatých území.
Zvláštním případem obětí změny prostředí jsou velké ryby největších řek v regionu. Mnohé druhy žijící ve velkých řekách v částech jihovýchodní Asie s výrazným střídáním období sucha a dešťů jako je Mekong a další jsou stěhovavé a motivací spuštění přesunu může pro ně být extrémní výška hladiny. Vzhledem k rostoucí regulací průtoku prostřednictvím přehrad budovaných na přítocích a horních tocích existuje riziko, že migrace ustanou. To tkví především v přehradách na hlavních tocích a existují pádné důkazy ze sousední Číny, že kvůli přehradě Tři soutěsky na řece Jang-c'-ťiang vyhynul veslonos čínský, jedna z největších sladkovodních ryb, a dále i delfínovec čínský. Nejrůznější přehrady tohoto typu se navrhují i na Mekongu (který disponuje obzvláště bohatou zásobárnou obřích ryb) a dalších řekách jihovýchodní Asie. Pokud by stavba takovýchto přehrad měla pokračovat, je těžké vymýšlet nějaká účinná zmírňující opatření.
ZNEČIŠTĚNÍ, INVAZNÍ DRUHY A VYRUŠOVÁNÍ
Ostatní tři faktory uvedené v úvodu této kapitoly o formách ohrožení, tedy znečištění, invazní druhy (tedy druhy zavlečené z jiných částí světa) a rušení, jsou mnohem méně zásadní, pokud jde o krátkodobé a střednědobé riziko vyhynutí velkých zvířat jihovýchodní Asie. Je to zčásti proto, že se objevují spíše poblíž koncentrovaných osídlení, a to obecně právě nejsou území, kde by bylo velkých zvířat nějak přespočet. Několik příkladů se však přesto najde. Banteng – divoký tur s hojným výskytem v pevninské jihovýchodní Asii, částech Bornea a Jávy, byl vybit na většině území svého rozšíření. Národní park Baluran na Jávě býval baštou velké a stabilní populace, a to ještě během 90. let 20. století, kdy stavy většiny ostatních populací nezadržitelně klesaly. Nakonec většinu hlavního životního prostředí tohoto tura obsadila dřevina zvaná Acacia nilotica zavlečená z Afriky.
Supi bývali jedněmi z nejhojnějších velkých ptáků tropické Asie. Populace v jihovýchodní Asii poklesly v posledních několika desetiletích až tak, že jsou dnes vzácní. Přispělo k tomu nadměrné vybíjení volně žijících býložravců, ale i změna způsobu likvidace zdechlin domácích zvířat a na osudech těchto ptáků se zřejmě podepsalo i jejich přímé pronásledování. Početné stavy se udržely v Indii až do 90. let 20. století, kdy náhle došlo k velmi rychlému poklesu. Tento pokračující pokles je důsledkem otravy působené rezidui veterinárních léků – lék samotný se naštěstí v jihovýchodní Asii nepoužívá.
Supi jihovýchodní Asie jsou v současnosti cenným zdrojem pro případ, že indické populace vymizí ještě před možným vyřešením problému s kontaminací veterinárními léky. Přesto však možnost vysokého rizika kontaminace hrozí neustále i jim: pokud by se způsob využívání veterinárních léčiv v jihovýchodní Asii změnil, mohou supi vymizet během několika let. Nicméně příklady tohoto typu bývají povětšinou výjimkou z obecného schématu, kde vysoké riziko vyhynutí plyne z komerčního lovu a v několika málo případech i faktorů prostředí.
MOŽNÁ ŘEŠENÍ
Pro snížení stávajícího rizika vyhynutí je naprosto nezbytné se zaměřit na dvě hlavní cílové oblasti: omezit poptávku po zvířatech a investovat do chráněných území.
SNÍŽENÍ POPTÁVKY
Motivací komerčního lovu není chudoba, ale paradoxně blahobyt. Dokazuje to dramatický nárůst objemu obchodu za posledních pár desetiletí, v němž se zrcadlí prudký rozmach ekonomiky Číny a několika národů jihovýchodní Asie. Nejlepší možné dlouhodobé řešení spočívá v poklesu poptávky. V zemích východní a jihovýchodní Asie již sice běží řada aktivit snažících se o posun na trvale udržitelnou úroveň využívání volně žijících zvířat, k tomu však bude třeba ještě desítek let. Tato dlouhodobá opatření pro omezení škodlivé komerční poptávky je po dobu tohoto přechodného období potřeba podpořit okamžitými ochrannými kroky. V opačném případě hrozní vskutku reálné nebezpečí, že než se obchod povede dostat pod kontrolu, mnoho druhů z oblasti vymizí, anebo jejich stavy poklesnou na úroveň tak malých rozptýlených populací, že obnova bude z valné míry nepravděpodobná. Jelikož se tolik druhů vyskytuje pouze zde, v jihovýchodní Asii – v některých případech i v přilehlých částech jižní Číny a severovýchodní Indie, které čelí stejnému komplexu tlaků, ztráty v této oblasti budou znamenat vyhynutí celosvětově.
INVESTICE DO CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍ
Celá jihovýchodní Asie zaznamenala v posledních desetiletích velký pokrok při vyhlašování chráněných území a zajišťování prostředků pro tyto oblasti, i ve vývoji systémů péče vhodných pro potřeby jednotlivých území. Každý druh, který je v kurzu, ať už je lovem ohrožený přímo nebo jako vedlejší kořist v případě plošného způsobu lovu, které se u lovených druhů samotných používají, vyžaduje nejméně jedno účinně "chráněné území“, přičemž to, zda se jedná o oblast chráněnou oficiálně státem či nikoli, je nepodstatné – tutéž službu může za určitých okolností plnit i soukromá přírodní rezervace, iniciativa místní komunity či produkční lesy pod efektivní komplexní lesohospodářskou péčí – pojem „chráněné území“ zde používáme pro zjednodušení. Současný stav má k tomuto minimu ještě daleko. U mnohých vysoce ohrožených velkých druhů zvířat regionu žádné účinně chráněné území neexistuje.
Záchranné projekty
Saola, Lao PDR/Vietnam – Záchrana saoly a dalších ohrožených živočichů v pohoří Annamite
- klíčový druh pro záchranu: Saola (Pseudoryx nghetinhensis)
Existují dva přesvědčivé důkazy pro podporu záchrany saoly:
1) Většina ohrožených pozemních obratlovců v jihovýchodní Asii je primárně nejvíce ohrožena lovem pro trh, pro maso z pralesa nebo pro tradiční medicínu (např. želvy, hadi, pásovci, nosorožci, primáti, medvědi, velké kočky). Paradoxně, saola je jedním z mála velkých zvířat v regionu, na jejíž hlavu není vypsána velká odměna. Narozdíl od např. nosorožce, pytláci nepronásledují ochranáře k saolám. Nicméně, metody pytláků používané k pronásledování zvířat bohužel ovlivňují i saolu.
2) Pohoří Annamite: Přírodní prostředí saoly je jedním z nejpozoruhodnějších a nejdůležitějších ekosystémů na světě. V pohoří Annamite byla objevena saola, minimálně jeden druh muntžaka (Muntjacs muntiacus), králík (Nesolagus timminsi), několik ptáků a dokonce čeledi savců, které byly považovány za vyhubené milióny let (Diatomyidae). Mezi další velmi osobité savce již dobře známé a vztahující se k této oblasti patří tři druhy langurů, hulman uzdičkový, gibon bělolící (severní a jižní) a pozoruhodná cibetkovitá šelma puchol skvrnitý. Pohoří Annamite je také významně bohaté na endemické druhy vyšších rostlin, ptáků a rostlin. Díky úspěšné ochraně saoly, jakožto vlajkového druhu, dojde k ochraně i pohoří Annamite a tisíců dalších druhů žijících na tomto území.
HLAVNÍ CÍLE PROJEKTU
- OCHRANA: okamžité zvýšení ochrany v klíčových oblastech, zejména vyhledávání a likvidace pastí
- VÝZKUM: prioritou je vývoj metod na přesné detekování saoly v terénu (v současnosti nejsou známy žádné poznávací znamení saoly, jako např. stopy nebo výkaly, jež by byly odlišné od ostatních kopytníků; je téměř nemožné ji spatřit či zachytit fotopastí).
- ZVÝŠENÍ POVĚDOMÍ VEŘEJNOSTI: prioritou je obracet se na mezinárodní sponzory, nevládní ochranářské organizace, místní obyvatele a místní orgány státní správy.
- VZDĚLÁVÁNÍ: inspirace a výcvik mladých ochranářů přírody v Laosu a Vietnamu.
- ZÍSKÁVÁNÍ FINANCÍ: finanční prostředky jsou nezbytné k uskutečnění předchozích 4 bodů
Gibon hulok, Myanmar – Ochrana Hukaung Valley Wildlife Sanctuary; Myanmar
- klíčový druh – gibon hulok (Hoolock hoolock)
Hukaung Valley Wildlife Sanctuary vznikla v roce 2004. V roce 2010 došlo k rozšíření této oblasti a se svými více než 17 400 km2 se stala nejrozsáhlejší chráněnou oblastí v tropické Asii. Tato oblast se nachází v severozápadním rohu Myanmaru a pokrývá většinu vodních ploch řeky Chindwin, hlavního přítoku větší řeky Irrawaddy. Údolí Hukaung je široké a unikátní ve velikosti rozsáhlé nedotčené nivy. Údolí je na severu, západě a východě ohraničeno horským hřebenem, který dosahuje výšky až 4 000 m n. m.
Údolí chrání celou škálu lesních savců, včetně tygra a šesti dalších druhů kočkovitých šelem, dhoula, slona indického, gaura, sambara a axise, seraua či medvěda ušatého. Okrajové hřebeny jsou domovem takina, pandy červené a nedávno popsaného muntžaka listového. V této oblasti se rovněž překrývají teritoria výskytu primátů, jako např. gibona huloka, hulmana chocholatého, hulmana Shortridgeova. Oblast je také domovem více než 400 druhů ptáků zahrnujících populace několika celosvětově ohrožených druhů, zejména volavky císařské, supa bengálského, supa tenkozobého; a také orla rybožravého, páva zeleného, pižmovky bělokřídlé nebo chřástalce maskového, stejně tak jako velké řady velkých vodních ptáků zahrnujících pět druhů čápů či pelikána skvrnozobého.
HLAVNÍ CÍLE PROJEKTU
- zlepšit způsobilost odboru Myanmar Forest Department k vedení oblasti jako chráněné oblasti se základy ukotvenými v právním systému
- realizace monitorovacích programů pro divoce žijící i domestikované slony indické, tygry, volavky císařské a supy
- vytvořit mobilní výukovou jednotku, která bude vodit obyvatelé vesnic a školní programy napříč údolím za účelem zvýšení povědomí veřejnosti o světovém významu této oblasti a učit místní obyvatele, jak mohou s chráněnou oblastí spolupracovat k dosažení cílů ochrany
Krokodýli, východní Kalimantan – ochrana mokřadu Mesangat; východní Kalimantan
- klíčový druh – tomistoma (Tomistoma schlegelii) a krokodýl siamský (Crocodylus siamensis)
Intenzivní těžba dřeva od 70. do 90. let 20. století přeměnila zalesněný rašelinný mokřad jezera Mesangat ve zdevastovaný sekundární les, invazní křoviny a otevřenou vodní plochu. Následné zemědělské užívání oblasti vymýtilo poslední zbytky lesa, který přežil rozsáhlý požár v letech 1997-1998. V roce 1997 objevila vědecká skupina IUCN Crocodile Specialist Group zdravou populaci kriticky ohroženého krokodýla siamského a ohrožené tomistomy. Společně s několika exempláři vzácné a ohrožené želvy (Orlitia borneensis), čápa (Ciconia stormi) a kočky plochočelé (Prionailurus planiceps). Od roku 2008 začala v této oblasti přeměna na půdy na plantáže pro palmu olejnou. Tento projekt místní firmě na palmový olej naštěstí pozastavili a na základě iniciativy nadace Ulin (Yayasan Ulin – ulin je označení pro tvrdé tropické dřevo) bylo přibližně 6 000 hektarů vyňato a navrženo k trvalé ochraně. Ještě v roce 2009 začal v rámci výzkumu proces získávání informací nutných pro zajištění dlouhodobé ochranářské péče o pět ohrožených druhů volně žijících živočichů. Nadace Ulin na sebe také vzala snahu obnovit a stabilizovat místní ekonomiku, a to na základě zásad trvale udržitelného hospodaření. Nyní k řešení tohoto obrovského úkolu dala dohromady neoficiální tým místních i mezinárodních biologů a sociologů.
HLAVNÍ CÍLE PROJEKTU
- získat dlouhodobé právo k užívání pozemku nebo trvalý pronájem, aby byla poskytnuta trvalá záchrana půdy jezera Mesangat a jeho přilehlých mokřadů
- zveřejnit dlouhodobé ochranářské plány na mokřad Mesangat a oblast Kenohan Suwi
- ochrana ohrožených a kriticky ohrožených druhů
Projekt na záchranu pangase velkého; Lao PDR/Thajsko
- klíčový druh – pangas velký (Pangasianodon gigas)
Povodí řeky Mekong je svou plochou nejbohatší zásobárnou rybí biodiverzity planety mezi všemi oblastmi tohoto typu – živí dokonce ještě více druhů ryb na jednotku plochy povodí, než Amazonka. Celkové odhady stavů se vyšplhaly na nejméně 1 100 druhů, mezi něž patří i pangas velký. Tento kriticky ohrožený druh je jednou z největších sladkovodních ryb na světě. Je endemitem žijícím pouze v říční soustavě Mekongu. Je také indikátorem stavu celého ekosystému řeky. Mnohé z toho, co ohrožuje tuto formu sumce, tedy nadměrný rybolov či ničení stanovišť, je samozřejmě rizikem i pro další druhy žijící v řece. Pangas velký je vnímán jako druh reprezentující bohatství biodiverzity a také rybolov na řece Mekongu, který zajišťuje obživu 60 miliónům lidí, a bude v tomto projektu využit na podporu zachování biologické rozmanitosti.
Tato obrovitá ryba je výskytem omezena na Mekong a jeho přítoky v Kambodži, Laosu a Thajsku, kde byly místními lidmi chyceny exempláře o váze přes 300 kg a celkové délce 3 metry. I když je schopna rychlého růstu v mladém věku, v přírodě jí dosažení plné pohlavní dospělosti trvá několik let. Během tohoto období je velmi citlivá na tlak v podobě nadměrného rybolovu, který ohrožuje roční populační přírůstek. Mezi koncem 80. a 90. let 20. století začala na lokalitě vytírání pangase na horním Mekongu v Laoské lidově demokratické republice a v Thajsku éra neúměrného a neustále se zvyšujícího soustředěného tlaku rybolovu. Vzhledem k drastickému poklesu ročního výlovu z rekordní výše 71 vykládek v roce 1990 na nulový výlovek o deset let později dochází k rostoucímu zájmu na ochranářském úsilí ze strany místních komunit a správních orgánů.
HLAVNÍ CÍLE PROJEKTU
- vytvářet a rozvíjet opatření ke spolupráci na řízení rybolovu s cílem ochrany pangase velkého a jeho přirozeného prostředí,
- prosadit moratorium na lov pangase velkého pro vědecké účely v Thajsku (Chiang Rai),
- umožnit zavedení zákona o rybolovu v Laosu zakazujícího lov pangase velkého v této zemi (Bokeo),
- provádět výzkum s cílem zjištění lokalit vytírání pangase velkého v horním povodí řeky Mekong.
Projekt na záchranu nosorožce sumatránského; Indonésie
- klíčový druh – nosorožec sumatránský (Dicerorhinos sumatrensis)
Národní park Way Kambas na indonéské Sumatře je jednou z hlavních lokalit pro plánované zajištění existence kriticky ohroženého nosorožce sumaterského. Park je územím s vysokou biodiverzitou, hostící významné populace nosorožce sumaterského (25–35 jedinců), tygra sumaterského (Panthera tigris sumatrae) a tapíra malajského (Tapirus indicus). Aktuálně čítá globální populace volně žijících nosorožců sumaterských něco mezi 150–220 zvířaty. Tento projekt realizovaný Mezinárodní nadací pro nosorožce ve spolupráci s Yayasan Badak Indonesia je součástí dlouhodobého úsilí s cílem zajistit přežití tohoto nosorožce i dalších místních ohrožených druhů skrze intenzivní ochranu a monitorování.
Jednotky na ochranu nosorožce (Rhino Protection Unit, RPU) jsou vysoce kvalifikované týmy pro boj proti pytlákům, které účinně chrání volně žijící zvěř i přírodní stanoviště v parku Way Kambas. Pěti jednotkám se úspěšně daří bránit pytlačení nosorožců i dalších volně žijících druhů. Současná politická a ekonomická situace v Indonésii je však pro ochranu nosorožců a dalších zvířat stále ještě problematická a aktivní ochrana stále potřebná. Tlak na přírodní zdroje stále pokračuje a je čím dál vyšší, a to nejen na území parku, ale ve všech chráněných územích Indonésie, zatímco účinnost personálu parku čelit tomuto tlaku se snižuje v důsledku nedostatečné podpory jiných státních sektorů a obecně nízké morálky. RPU jsou nejstabilnější a nejefektivnější silou při ochraně národního parku co se týče konfrontace s nezákonnou činností, přičemž na jejím stíhání úzce spolupracují s policií. Vykazují vysokou úspěšnost v prevenci pytláctví nosorožců vůbec – dosud nebyl zaznamenán žádný případ útoku pytláků zaměřeného speciálně na nosorožce, ačkoli u jiných druhů k tomu na území Way Kambas dochází stále více, ať už je to kvůli masu nebo sportovnímu lovu. Stávajících pět RPU je schopno dostatečně pokrýt oblast nosorožců v ústřední části parku, potřebují však více vybavení s cílem zvýšit efektivitu komunikace a účinnost reakce.
Dále se indonéské vládě v letech 2009–2010 podařilo vyhlásit západní sekci parku jako bezzásahovou oblast, což vedlo k rozšíření nosorožce sumaterského i na další území v této části. K tomu je potřeba ještě více posílit ochranu pravidelným monitoringem. V severní části parku je třeba vybudovat plovoucí strážné stanoviště pro sledování území podél řeky Way Kanan.
HLAVNÍ CÍLE PROJEKTU
- monitoring růstu populace nosorožce
- snížení počtu výskytů pytláctví
Projekt výzkumu a chovu zoborožce Waldenova za účelem zachování druhu; Filipíny
- klíčový druh – zoborožec Waldenův (Aceros waldeni)
Filipíny skýtají zázemí vyššímu počtu endemických zoborožců než kterákoli jiná země na světě – jde o 9 druhů a nejméně 10 různých poddruhů. Zdejší zoborožci jsou však naneštěstí vystaveni různé míře ohrožení, přičemž dva druhy – zoborožec sulský (Anthracoceros montani) a zoborožec Waldenův – jsou v Červeném seznamu IUCN a organizací Birdlife International uváděny jako kriticky ohrožené. Tento projekt je zaměřen na jednoho ze světově nejohroženějších, kterým je zoborožec Waldenův žijící ve faunálním regionu West Visayas v centrální části souostroví. Ten patří k ojedinělým oblastem světa s nejvyšší prioritou ochrany z hlediska ochrany přírody a potřebnosti jednat. Výskyt zoborožce Waldenova je zde znám nebo předpokládán pouze na třech ostrovech: Negros, kde dnes zůstala jen 3 % lesního porostu a kde dlouho panovaly obavy, že zde tento druh již vyhynul, Guimaras, který byl téměř odlesněn a druh zde již nepochybně jistě vyhynul a Panay, kde zbývá přibližně 6 % lesního porostu, avšak zbývající lokality (zejména druhově bohaté nížinné lesy) jsou již značně roztříštěny a nadále vyčerpávány zemědělskými zásahy, nelegální těžbou dřeva a dalšími způsoby narušování.
Většina stávajících tzv. chráněných území je v této oblasti zkrátka chráněna neúčinně, mají jen málo nížinných lesů (pokud vůbec) a jsou rovněž vystavena lidským zásahům, maloobratové těžbě dřeva a jiných protiprávních aktivit, včetně lovu. Zoborožec Waldenův je již tradičně předmětem vysokého tlaku lovců, který snáší obzvláště špatně. Je totiž nejen hlučným letcem – má také sklon shlukovat se v korunách plodících stromů a co je pro něj snad největším neštěstím, údajně se shromažďuje kolem zraněných příslušníků stád.
V důsledku toho může zručný lovec, zejména umí-li napodobit křik vyplašeného ptáka, vyhubit poměrně velké množství jednotlivců během jediného lovu. Hnízdící ptáci dále obzvláště doplácejí na vykrádání hnízd, čímž poklesá počet chovných samic a holátka se pak prodávají na místních trzích s živými zvířaty nebo konzumují při „pivních party“ jako snack, kterému říkají pulutan.
Tento projekt je součástí stávajícího dlouhodobého a integrovaného komplexu projektů výzkumu v oblasti biodiverzity a působení na veřejnost po celém faunálním regionu West Visayas a bude realizován pod záštitou iniciativ zvaných Philippines Biodiversity Conservation Programme (PBCFI-PBCP), která běží již od roku 1990 a jednou z jejích priorit je i oblast West Visayas, a Hornbills Conservation Programme (PHCP).
HLAVNÍ CÍLE PROJEKTU
- přehodnotit a potvrdit stávající rozšíření populace, její stav z hlediska zachování druhu a rizika
- zřídit ve zbývajících oblastech výskytu zoborožce Waldenova a dalších endemických druhů několik nových místních chráněných území (Local Conservation Area – LCA)
- umožnit další rozvoj místních programů záchranného chovu zoborožce Waldenova a dalších druhů
Jak můžete pomoci?
- Navštivte webové stránky EAZA o kampani http://www.southeastasiacampaign.org/ a sledujte průběh kampaně!
- Informujte o kampani také své blízké a přátele!
- Pokud se rozhodnete finančně pomoci, kontaktujte nás!
Palma olejná ( 1.79 MB ) Leták kampaně - vnější strana ( 1.89 MB ) Leták kampaně - vnitřní strana ( 2.45 MB )
